|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. |
Bubnů opět přibylo a jak potvrdil Richard Rohr už v Křižanově, jde nám to pořád líp. Důležité je, že náš hudební úvod přežily jak Jandovic hodiny, tak rybičky v akváriu. O sousedech podá Petr zprávu příště.
Úvodní povídání bylo v znamení toho, co jsme s Robertem prožili o uplynulém víkendu v mlčení na půdě naší fary. Jako ten, co to spískal, mohu jen skromně podotknout: „Bylo to dóóóst dobrý!“
Ve stejné době pořádal P. Glogar ve Slaném obnovu pro ženy. Vzhledem k tomu, jak nadšené přijely obě brněnské účastnice, jsme usoudili, že takový zážitek by bylo dobré dopřát i dalším z našich žen. Naštěstí se ještě v průběhu večera v rámci pravidelné relace s Prahou telefonu chopil i P. Glogar. Jemnému nátlaku ve své vrozené dobrotě neodolal a předběžně přislíbil opakování akce.
Sdílení se tentokrát dost protáhlo. Ukazuje se, že přirozený vývoj našeho společenství asi povede k přirozené diferenciaci. Někteří z nás potřebují víc osobního sdílení, mladší chlapi mají jiné časové možnosti a taky i jiné zájmy než my „odrostlejší“, někdo potřebuje víc čerpat, jiný zase dávat druhým. Zdá se mi, že naše postupně rostoucí společenství by se časem mohlo stát jakousi základnou pro řadu dílčích aktivit, které se budou odehrávat v menších skupinkách. Toto se v žádném případě nedá naorganizovat. Chce to trpělivost a otevřenost pro Boží vedení.
Diskuse nad kapitolou z Divého muže „Najprv robiť, potom byť“ byla jako obvykle bohatá. Ze
všeho, co zaznělo, mně osobně připadá nejdůležitější potřeba uvěřit sám sobě, nebát se riskovat,
dovolit si dělat chyby. Velice zajímavá byla debata o otcovství, a to jak fyzickém, tak duchovním.
Naprosto zásadní mi připadá poznámka P. Brtníka o tom, že narozením dítěte se sice stáváme otci
de jure, ale do skutečného otcovství dorůstáme po celý život.
Závěrečná rozprava byla tentokrát vedena v poněkud lehčím tónu. Kromě obligátních vtipů z veterinárního a církevního prostředí zazněla i řada historek z cest. Odezva na některé z nich (např. Benův triumfální vjezd do Prahy) byla tak bouřlivá, že jsem v jednu chvíli navrhoval, abychom raději bubnovali, protože budeme méně rušit noční klid.
Domů se tentokrát opravdu nikomu nechtělo, takže jsme se rozcházeli až někdy okolo půl druhé v noci.
Příští setkání v pondělí 11.2.2002 zajišťuje Karel v Telnici, což napovídá, že se můžeme těšit i na kuželky.
Zapsal Zdenek Michalec, foto Martin Šmídek
K tomu všemu, s čím jsem se ve věci „půdy“ sdílel, ještě připojuji:
Na půdě jsem nemyslel prioritně ani na svou ženu, ani na své děti, ani na své bližní, ani na svou práci. Svou mysl jsem koncentroval na přítomnost nebeského Otce, na své představy o Něm, a ty jsem konfrontoval s biblickými texty. Po celou dobu bdění, tak jak jsem Vám ji prezentoval. A o Králi jsem rozmlouval se sebou a k Němu jen volal, vzdychal nebo se nechal než unášet prostorem Neměl jsem žádný mystický zážitek, takový, jako je popisován třeba sv. Františkem. Ale … právě skrze toto zacházení s duší, chcete-li se sebou, jsem pociťoval, že jsem naplňován pozitivní silou, že dochází k setkání mě samého se mnou, že jdu na hlubinu a že již není potřeba vůbec žádných slov a myšlenek, že je důležité, v tu chvíli tetelení, než zlehounka dýchat a nechat se unášet…
Karle, díky za to odlehčení oním výrokem „… nechci puknout…“
A teprve potom, ve společné závěrečné modlitbě se Zdeňkem, jsem se soustředil na to, co následuje hierarchicky po Bohu - na ženu, děti, bližní, práci atd. A na to, o čem byla řeč, v čem jsme se se Zdeňkem naprosto shodli.
Zdůrazňuji závěrem, a vím, že to není nic objevného: Napřed jsem musel, a to MUSÍ KAŽDÝ, pozvat sama sebe k sobě. V tichosti a v pokoře a mimo všednost. A teprve následně vzniká prostor pro tisíce cest k Lásce, jak jsi to řekl Ty, Petře. A jak říkají latiníci: Condicio sine qua non, to je čas a ten je drahý. A nejdražší je našemu Otci. My si toho daru moc nepovažujeme pro naši pošetilost. Chlapi, neváhejme!!
Roberto