|
|
|
|
| |
| Na změnu obsahu tohoto situ tě upozorní krátký mail. |
Doba před Velikonocemi je v římské liturgii (a Římském misálu) nazvána Quadragesima - Čtyřicetidenní příprava. S pojmenováním Českého misálu „Postní doba“ to nemá nic společného. Kdo to slovo vymyslel a poprvé v češtině použil?
Velikonoce jsou naše největší svátky.
Máme se na ně připravovat „v radosti a horlivé lásce“. To je
trochu překvapivé, ale tak mluví 1. „postní“ preface v originále. Český misál
– místo toho říká: „ve zbožnosti“.
Podle oficiální liturgie se máme tedy připravovat v radosti tak, abychom byli skrze Krista dovedeni k plnému obdarování synů božích.
Lidová zbožnost nakládá s ledasčím libovolně. Už Kristus lidovou zbožnost
silně kritizoval.
Lidová zbožnost si libuje v Ježíšově popravě, kříži a pohřbu.
Ježíšovi jeden pohřeb stačí. Pochovává se mrtvola. Ale Ježíš přece vstal z
mrtvých. Kristus je vítězem nad smrtí, lží, nenávistí - vítězem nad hříchem.
Kristus byl vzkříšen, vstoupil na nebesa a skrze seslaného Ducha s námi zůstává -
elegantněji a účinněji než před svými posledními pozemskými velikonocemi.
Charakteristikou Ježíšova života a jeho díla je radost.
Evangelium znamená radostnou – dobrou zprávu.
Velikonoce jsou vyvrcholením celého Ježíšova života. Už začátek jeho působení je popsán takto: „Ježíš kázal (evangelium) radostnou zprávu království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ [Mt 4,23] O radosti je dokonce řeč ještě dříve. Anděl při zvěstování zdraví Marii: “Raduj se Maria“ (ne „Buď zdráva, milostí plná …“) srov. [Lk 1,28b]. Při Ježíšově narození anděl říká pastýřům: „... zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid“ [Lk 2,10]
Po Zmrtvýchvstání propuká pochopitelně radost naplno. Ženy od prázdného hrobu „s velikou radostí to běžely oznámit Ježíšovým učedníkům“ [Mt 28,8]. „Když tomu učedníci pro samou radost nemohli uvěřit“ [Lk 24,40]. „S velikou radostí se (po Nanebevstoupení) učedníci navrátili do Jeruzaléma“ [Lk 24,52].
Vraťme se na začátek této úvahy:
„na slavnost velikonočních tajemství se máme připravovat v radosti a
horlivé lásce“.
V encyklice Redemptoris missio, ve 40 odstavci čteme: „Všichni, kdo věří v
Krista, musí cítit jako nedílnou část své víry starostlivost o předávání
radosti a světla ostatním.“
A v odstavci 44: „Církev se nemůže zpronevěřit výslovnému Kristovu příkazu,
nemůže nechat lidi bez radostné zvěsti … bez daru Boží milosti …
Všechny formy činnosti Církve jsou zaměřeny na tuto radostnou zvěst, která zjevuje
a uvádí do tajemství, jež bylo po staletí skryto a pak zjeveno v Kristu.“
Odst. 11: „Nám byla dána milost zvěstovat nevýstižné Kristovo bohatství.
Nový způsob života je radostnou zvěstí pro člověka ve všech dobách. Všichni
mají právo poznat hodnotu tohoto daru a mít k němu přístup.“
Český misál uvádí místo:
„milost synovství“ - „milost pokání“
„příprava v radosti“ – „příprava ve zbožnosti“.
Ve čtyřicetidenní přípravě na Velikonoce (stejně jako o Adventu) je vidět v
kostele fialová barva. Už ve starém Orientě byla fialová (purpurová) barva znakem
vznešenosti. Byla nejdražší barvou, dovolit si ji mohli jen bohatí lidé. (Každý
tiskař vám potvrdí, že i dnes je fialová nejdražší. V našich kostelích
většinou používáme nesprávný odstín fialové. Příliš temný, ve kterém je
hodně modré. Purpurová barva se silně blíží červené. Biskupové používají
purpurovou barvu na svůj talár na znamení důstojnosti. I při pohřbu doporučuje
liturgie fialovou, purpurovou barvu, neboť křesťanovi se křtem dostalo veliké
vznešenosti od Boha. Smrt nemůže člověka ponížit, natož nad ním zvítězit.
Fialová barva není barvou kajícnosti. Popel není fialový.)
Kajícnost v běžném chápán znamená, vzdát se všeho radostného. Jenže v evangeliu
jsme vyzýváni, abychom uvěřili evangeliu, nebo-li radostné zprávě – zvěsti.
Čtyřicetidenní doba přípravy na velikonoce je především vyvrcholením přípravy katechumenů – čekatelů na křest, nebo dobou obnovy křesťanů na velikonoční slavnost, která z naší strany vrcholí obnovou křestního slibu.
Všimněme si, že o nedělích „postní doby“ se čtou, právě pro katechumeny,
ty nejkrásnější „perly“ z evangelií (především v cyklu A, mohou se číst
dokonce kterýkoliv rok) o samařance, [J 4-kap.], uzdravení slepého od narození [J 9.
kap.], vzkříšení Lazara [J 11 kap.] Všimněme si, že liturgie připomíná utrpení
Páně až ve Svatém týdnu - na Květnou neděli se čtou poprvé pašije.
Škoda, že my na Květnou neděli pouze „světíme kočičky“, zatímco v římské
liturgii křesťané vítají s jásotem Krista a v triumfálním průvodu jej zdraví
máváním květů a ratolestmi.
Lidová zbožnost si často libuje v utrpení. Vytvořila bohatou pobožnost
křížové cesty.
(Všimněme si, jak evangelia velice stručně a cudně mluví o Ježíšově popravě.
Vždyť to byla krutá, nelidská a úmyslně nesmírně ponižující poprava
používaná pro otroky. „Pak ho ukřižovali“ – Matouš, „Když ho
ukřižovali“ – Marek, „ukřižovali ho“ - Lukáš, „tam ho
ukřižovali“ - Jan) Snažíme se vžít do Kristova utrpení (to už má Ježíš
za sebou), méně nám dochází, že Kristus trpí ve svých bratří i dnes a míru toto
utrpení můžeme snižovat. (Po koncilu se mluvilo o změně křížové cesty – aby
končila vzkříšením a ne funusem, ale pak se na to nějak zapomnělo.)
Ve velikonoční době, kdy se učedníci radovali ze vzkříšení svého milovaného Mistra a vítězství nad smrtí, se my, dnešní křesťané radovat neumíme a sdílet ji odmítáme, jak říká Louis Evely. Naše náboženství bývá smutné. Sošku Vzkříšeného Krista rychle po svátku Nanebevstoupení uklidíme. Když naše národní mužstvo vyhraje hokej nebo fotbal, celý národ oslavuje a popíjí. Vzkříšení Krista je největší událost v dějinách lidstva. Větší než konec 2. světové války. Ale my neslavíme, jsme funebráci. Ke křížové cestě se rádi vracíme po celý rok.
Václav Vacek
Letohrad 2003
Vždycky jednou za sto let se v jedné zahradě mezi horami v Libanonu setká Ježíš z Nazareta s Ježíšem křesťanů. Dlouho tam spolu rozmlouvají. A když Ježíš Nazaretský odchází, vždycky říká Ježíši křesťanů: „Milý příteli, bojím se, že my se spolu nikdy neshodneme.“
Chalíl Džibrán
- představíme si nejčastěji kručení v žaludku. Ale mnoho náboženství a křesťanská tradice (Josef Zvěřina říkával paměť) toho ví více.
Přirozený - slouží ke správné životosprávě, k pěstování vůle. Vede k umírněnosti v jídle a dalších požitků, ke kázni vůči tomu, co mě nezřízeně, nad míru, strhává (televize, snění, vášně … ).
Povznášející ducha - je technikou (prostředkem) napomáhající přemýšlení, k setkání s moudrostí, k oproštění a uvolnění pro vyšší hodnoty. Samozřejmě se netýká jen stravy, ale různých informací přijímaných sluchem, zrakem. Vede k sebevládě myšlení.
Náboženský - jako projev vnitřní lítosti. Srov. např. [Jon 1,1-2; 3.kap.]
Starozákonní - změna smýšlení. „Postit se“ = zříkat se tvrdosti srdce, být milosrdný. Srov. např. [Iz 58. kap.]
Všechny tyto druhy postu mají svou hodnotu. Různou. První tři druhy postu znají i
pohané (pohané bývají zbožní lidé).
Kterýpak druh postu asi Ježíš používal a který nepotřeboval?
Kristus ukazuje svým učedníkům ještě jiný druh postu – novozákonní.
Abychom Kristu porozuměli, je třeba si nejprve přečíst [Mk 9,14-29],
v. 29: … „modlitbou a postem …“
Abychom si nepletli Ježíšovo učení o modlitbě s pohanskými představami o modlitbě, v kterých jsme často ustrnuli (mají svou hodnotu), je užitečné si o modlitbě připomenout:
[Mt 6,7-8] „nebuďte mnohomluvní“
[Lk 18,1-8] „Bůh se brzo zastane svých vyvolených“, není jako nespravedlivý soudce. „Ale nalezne syn víru na zemi až přijde?
(Co znamená podle Ježíše víra?)
[Lk 11,5-11] „Otec dá rád dary Ducha sv. těm, kdo ho prosí“ („proste, tlučte, hledejte“)
Neodbytný přítel prosil a tloukl.
Co znamená hledat?
Abychom porozuměli Ježíšovým slovům o postu
vyhledejme si ještě:
Mt 6,16
Mt 9,14-17
Učedníci byli zatčením a popravou svého Mistra naprosto zdrceni. (Na jídlo neměli ani pomyšlení.) Mysleli si, že se zmýlili v osobě Mesiáše. Vzkříšený Kristus se učedníkům zjevuje a říká, hledejte chybu u sebe, ve vašem špatném myšlení, ve vašem špatném způsobu víry. Nenechali jste si vysvětlit k čemu Mesiáš přišel a jak dopadne. Hledejte, kde jste vy udělali chybu.
Ježíš nám nabízí pomoc, abychom hledali příčinu nezdaru. Tak jako hledáme chybu v záležitostech všedního života (nejede-li auto, počítač, televize – to hned všeho necháme, nejíme, nepijeme, až do zprovoznění) a máme hledat chybu nedaří-li se nám ve vztahu s druhými, tak máme hledat chybu u sebe, nedaří-li se nám ve vztahu s Bohem.
Často Bohu křivdíme a podezříváme jej, že nám některé věci nepřeje. Vytržená slova „buď vůle tvá“ používáme často k rezignaci.
Václav Vacek
Vaší pozornosti doporučuji dvě knihy :
Miloš Rejchrt: O něco svobodnější, Praha, Kalich 2002
Miloš Rejchrt je opravdu pozoruhodná osobnost.
Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné, Praha, Nakladatelství Lidové noviny
2002
Důležitá kniha do našeho prostoru společenského i
náboženského.
Z Halíkovy knihy připojuji ukázku.
… Bůh i člověk se pro věřícího stávají – a zůstávají – otázkou. Živá víra, víra v živého Boha – na rozdíl od uctívání model – má vždycky tvar otázky po Bohu, hledání Boha a zároveň hledání sebe sama, porozumění sobě samému. Nepokoj tohoto tázání je pulzem našeho pobytu na zemi, nemůže být zde naplněn ničím, naplní jej až Bůh svou věčností, chtít jej zastavit – i „náboženskými jistotami“ – znamená sejít z cesty víry. Může víra bez hledání a bez otázek zůstat živou, může zůstat vírou?
Víra a pochybnost nejsou protiklady, jak se zdá prvoplánovému a vnějšímu pohledu. Jsou to dvě souběžné odpovědi na dvojznačnost Boží přítomnosti ve světě, na paradox blízkosti a vzdálenosti, intimity a neproniknutelnosti.
… Avšak nejprve musíme projít úzkými dvířky setkání se svým „stínem“. Ve vyznání hříchů a slabostí se konfrontujeme s oním člověkem v nás, kterého bychom tak rádi nechali za kostelními vraty, - avšak on je tím, který je skutečně pozván k hostině. Když strojíš hostinu, nezvi své bohaté přátele, ale pozvi slepé a chromé. Bůh to dělá také tak: nezve tu bohatou, nedělně nastrojenou, spravedlivou a zbožnou stránku naší bytosti, která mu chce – neboť si myslí, že může – odplácet, zve to v nás, co je slepé, chromé, plačící, chudé a lačné. Ne proto, aby tuto „méně přitažlivou“ stránku našeho bytí odsoudil, ponížil a potlačil, nýbrž aby ji nasytil a rozveselil. Nikdo to lépe nevystihl, než rabi z Nazareta ve svých sporech s farizeji: člověk bývá často ve svých „ctnostech“, jistotách a síle pyšně uzamčený, to podstatné v něm se otevírá skrze jeho lačnosti, touhy a rány. Ano, tím podstatným je sama jeho „otevřenost“ – otevřenost pro ono podstatné, pro to „jedině potřebné“, které se mu neotevře nikdy jindy než právě jen ve chvíli jeho otevřenosti a lačnosti. Otevřenost lidského srdce a otevřenost „Božího králoství“ je jedna a táž otevřenost.
Tomáš Halík
Vzpomínám si na jedno kázání o jednotě církve. Moji farníci byli shromážděni v kostele a jako vždycky byli pečlivě od sebe odděleni. První si sedli vzadu, další pak postupně dopředu, ale vždy tak, že několik míst kolem zůstalo prázdných - taková země nikoho - jakási ochrana jejich individuality. Nikdo ať na mne nemluví, nikdo ať se mě nedotýká, já jdu ke sv. přijímání. To však už nelze nazvat slovem: přijímat - kommunizieren, ale vyloučit - exkommunizieren. Ano, já přijímám, samozřejmě s Bohem, ale ne se svým bratrem, to by bylo obyčejné - člověk z masa a krve... Vypít doušek se svým sousedem? Ne! Já přijímám se svým Bohem. Nezdá se vám, že to je jen zdánlivě svaté modlit se za jednotu církve? Vyplatí se to, aby ostatní přinesli tu obrovskou oběť, kterou vyžaduje jejich návrat, jestliže jediným výsledkem při tom bude to, že budou právě tak málo jednotní, jako jste vy? Vy jste se při svém příchodu nepozdravili a ani při odchodu se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by řekl: Na shledanou! Vy se na sebe ani neusmějete, ani se nikdy navzájem nepozvete k jídlu. Nemáte pocit bratrství. A vy všichni jste sem přišli, abyste se spojili s Bohem. Nuže, Bůh se vás děsí. Vidí-li vás, musí vám říci, že se mu to s vámi nepovedlo, poněvadž on vás chtěl navzájem sjednotit. Jeho velkým cílem bylo, aby "Oni byli jedno." Milujte se navzájem.
A vy všichni si kupodivu myslíte, že mu dnes v neděli uděláte radost, když sem přijdete jednotlivě, abyste se s ním spojili:
To je průměrné náboženství: všichni přicházejí, aby se sjednotili s Bohem, ale nikdo nepřichází, aby se sjednotil se svým sousedem. To není náboženství odpovídající evangeliu.
Louis Evely
Tento text je uveřejněn jako studijní text k setkání. Respektujte to prosím a nepoužívejte jej k jiným účelům.