Svědectví

Vracím se k setkávání chlapů a činím tak rád. Po krásném víkendu v Krkonoších, který byl svátkem pro všechny zúčastněné, se rozběhl všední život i našeho setkávání. Hledali jsme a stále hledáme formu, která by nám nejlépe vyhovovala, ale zdá se, že tematicky zvolená kniha “Divý muž” od Richarda Rohra byla trefou do černého. Myslím při této příležitosti na Luďka Peška a jeho nadšení pro hledání naší identity a navíc je třeba zatepla informovat, že on to je, kdo knihu doporučil. Na většině setkání je přítomen i P. Petr Glogar a při společné modlitbě má krátké slovo. Je milé, že už dnes se rodí odlišné strategie setkávání v Brně a v Praze. Zatímco pražáci se v prvním zátahu modlí, aby mohli po dobře odvedené práci zasednout k agapé a u skleničky dobrého vína diskutovat o věcech minimálně evropského rozměru, brňáci při úvodním agapé sbírají síly a do modlitby se pouštějí až po naladění formy. Velkým povzbuzením jsou pro mne vzájemné pozdravy při setkáních, neb zcela náhodou máme zvolený stejný rytmus setkávání. Zatím nedošlo k vzájemné videokomunikaci v on line režimu přes internet, které pokládáme za nezbytnou součást budoucích setkání, ale takové “zbytečné” hračky vzbuzují v nás chlapech dětské nadšení a radost.

Myslím si, že setkávání není jen o duchovním rozměru, ale o nacházení svého soukromého sektoru života, kde se mohu chovat tak nějak normálně. Není to v tom, že bych se v běžném životě choval nenormálně, ale je to pro mne forma odpočinku, která mne hladí na duši. Možná bude pro Vás čtenáře nejlépe uvést několik ukázek z našich zápisů či pozvánek na jednotlivá setkání, abyste si udělali obraz o tom jak fungujeme:

Služba smíření (téma dneška) tak to je fuška, co, jak, komu, kdy, za co, za kolik, kolikrát … Motá se nám to hlavou, protože nechat se smířit, nechat se milovat, nechat si odpouštět, nechat se. Situace mladšího syna (viz Lk 15,11-32) žít konečně daleko od otce v neposlušnosti, která jej povede k poznání vlastní ubohosti a rozhodnutí návratu, ale která jej v poslední řadě v jakési samoobslužné lítosti staví před otce jako toho, který sice nemůže být nazýván synem, protože to si přece nemůže zasloužit (vždyť promarnil rozmařilým životem celý majetek), ale jako nádeník, kterého musí přece otec měsíčně vyplatit (to je přeci spravedlivé). Ale otec neříká ani slova a dlouho vyhlíženého syna obejme, nechá jej obléct a připraví pro něj velikonoční hostinu. Tam konečně syn pochopí, co to znamená nechat se smířit – DAR, který přichází od Otce. Nevím, kdo by z nás takto jednal. Možná bychom potřebovali slyšet pořádné vysvětlení, omluvy, sypání popele na hlavu, pak mu ještě dát pocítit, že to bylo skutečně špatné… My jsme však přece pochopili, že jeden umřel za nás, aby ti, kteří tím zůstali na živu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, to pominulo, hle je tu nové. (Viz 2 Kor 5,15).

Postřeh k diskuzi: Těm chlapům skutečně o něco jde! Doufám že ne o život. A rvou se jako lvi. Těším se na to, až bude na oltáři stát kanonizovaný otec rodiny. Duchovní gymnastika: známka 9 9 9. Výtka - nebylo kafe. (Doplňuji, (Ludva) že ho má do odvolání zakázané, čaje bylinkového, ovocného a černého dostatek – dokladuji že zůstalo nedopito).

1.  Dřív mě nenapadlo, že postoj mladšího syna z L 15,19 (“Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.”) bych mohl interpretovat jinak, než jako výraz pokory a upřímné lítosti. A teď se tu nabízí jiný pohled: “Já ti budu sloužit jako nádeník a tím za odpuštění zaplatím. Nechci ti nic dlužit, muset být vděčný. To by mě ponižovalo.” A nebo taky: “Nevěřím, že bys mě měl tak moc rád, že bys mi odpustil jen tak, zadarmo.” Musím se přiznat, že mi to něco připomíná a nemám z toho právě příjemné pocity.

2.  Otec vyhlíží syna a je plný soucitu. Petr podotkl, že kdyby otec syna nevyhlížel, neuviděl by ho a nemohl by mu běžet naproti. Tak mě napadá, jak často a koho já dokážu vyhlížet a co právě teď v tuhle chvíli přehlížím.

Když teď píši tyto poznámky, uvědomuji si, že tohle elektronické pokračování diskuse je moc fajn, protože jakoby prodlužuje naše pondělní setkání. Už se těším, až to nebude jen formou mailů, ale přímo on-line na webu.

Večer se mi moc líbil. Čas setkání rychle uběhl a znovu jsem se nedostal do postele před půlnocí. To je, myslím, důkazem, že si máme hodně co říci a že je nám spolu dobře. V modlitbě jsme také meditovali na téma jednota v církvi, v rodině, napojení na Krista. Že jednota není ztráta své identity, ale dívat se jedním směrem při respektování svobody druhých. Lze ji nalézt pouze v osobním vztahu k Bohu, k druhým. V diskusi jsme se dotkli prvních kapitol knihy “Divý muž”, cesty od Jana, miláčka Páně, k Janu Křtitelovi. Co vlastně od nás očekávají i naše něžné polovičky, jakou optikou se dívat na naše jednání. Abychom se jen nepřizpůsobovali, ale abychom mohli nabídnout to, co do nás Bůh vtiskl, a tak mohli naplnit, co od nás niterně potřebují – být muži na svém místě. Vlado to krásně vyjádřil slovy: “Ony chtějí být ‚královnami‘, ale to vyžaduje, abychom v jejich očích byli králi.” Doufám tedy, že poctivě studujete doporučenou literaturu a že nejen na příštích setkání bude bohatá diskuse, ale i právě prostřednictvím elektronické pošty dáte o sobě něco vědět. Těším se na další setkání.

Byl jsem stavený v klášteře ve Slaném ještě v neděli večer (28.1.) a hovořili jsme s Petrama o modlitbě. Zaujala mne zkušenost, kterou si uvědomuji teprve poté, co byla vyslovena (asi proto, že to bylo u hořícího krbu) a to, že společná modlitba je velmi zvláštní institut – a měla by být přirozeným pokračováním osobní modlitby. Vztáhnu na sebe - jdu-li na společnou modlitbu a jsem v “kondici”, modlím se sám … jako bych s sebou na společnou modlitbu něco přinesl, jako bych mohl dávat a rozdávat. A když na sebe prdím, připadá mi že přicházím na hostinu s prázdnýma rukama a najednou se mi to zdá škoda, jako bych mohl nabídnout jen slova a v tu chvíli mi to připadá málo.

Už na loňském letním kurzu MS v Kroměříži se mi Ludva Hegrlík zmínil o tom, že uvažuje o zorganizování nějakého setkávání pro muže. Mělo to být něco, co by nám chlapům pomáhalo navázat na to, co prožíváme na Manželských setkáních a společně hledat naši roli v rodině i ve světě. Zároveň, a rozhodně ne v poslední řadě, mělo jít o příležitost ke kamarádění, zábavě, nabrání sil. Tahle myšlenka se mi moc líbila. Sám jsem si už delší dobu uvědomoval, že mi chybí parta kamarádů, podobných těm, s kterými jsem prožíval roky života před konverzí. Ti se sice z mého života úplně neztratili, z nedostatku času se ale s nimi setkávám jen zřídka. Především však s nimi nemohu sdílet to, co je pro mne hodně důležité – vztah k Bohu a všechno, co s tím souvisí. Prostě jsem občas potřeboval si s někým povykládat o tom co prožívám, mít možnost se poradit o svých problémech, a taky se odreagovat od denních starostí. A kromě Hanky moc nebylo s kým.

Zaradoval jsem se, že Ludva nezůstal jen u slov. Když našel spřízněné duše mezi pražskými VPS, zorganizovali společný víkend v Krkonoších a pak už začala pravidelná setkání pánského klubu.

Na jedno z nich jsem se jel v únoru podívat a moc se mi to líbilo. Měl jsem jen trochu obavu, jestli se mi u nás v Brně podaří najít pár přátel, s kterými bychom mohli zkusit něco podobného. Obavy byly naštěstí zbytečné. Až mě překvapila spontánní odezva a to nejen mužů, ale i jejich manželek. A tak rychle následovalo setkání “přípravného výboru” brněnského klubu a hned nato první společný večer u Šmídků, další u Brothánků (tam už nás bylo devět). Zatím je to moc fajn. Když jsme si povídali o našich představách spojených s pánským klubem, ukázalo se, že se moc neliší od toho, jak to vidí Pražáci.

• Relaxace – je dobré mít možnost si jako chlapi “pokecat” o věcech pro nás opravdu podstatných (počítače, fotbal, knihy, naše děti a manželky, práce, burzovní indexy, pivo, auta, …), občas si zasportovat, …
• Hledání cesty – po letech prožitých na Manželských setkáních se nám někdy více, někdy méně daří být dobrými manžely a otci. Společně můžeme hledat další cestu, jak to dělat líp.
• Vzájemná pomoc – jak často si s něčím nevíme rady. Kde jinde najít pomoc, než u kamarádů?
• Sdílení – jsou věci, které mě trápí a potřebuji si o nich povykládat taky s někým, komu na mně záleží a přitom dokáže od problému zachovat trochu odstup (to manželka většinou těžko dokáže).
• Společenství s Bohem – po cestě k Bohu neumím jít sám. Přestože je mým nejbližším důvěrníkem Hanka a máme i rodinné modlitební společenství, je pro mě důležité sdílet své duchovní zkušenosti a problémy s chlapy. Prostě nám to v této oblasti myslí trochu jinak.

Dobré nápady jsou samozřejmě vítány. Kdokoliv může přijít s nabídkou nějaké akce (výlet, fotbal, kino, ale taky třeba pomoc někomu z kamarádů).

Závěrem chci vyjádřit poděkování Pánu za to, co vzniká. Za to, že nacházíme odvahu scházet se sami, každý jinak a přece spolu. Přeji všem, aby podobné skupinky začali fugovat i jinde. Ne proto, že jde o lidi z manželáků, ale proto, že jde o nás, o nás chlapy. Máme si toho ještě mnoho co říci, prožít a najít, abychom byli svobodní křesťané, vědomi si své ceny i odpovědnosti. A na příště máme malé překvapení pro ženy, tak ať další číslo vyjde co nejdříve.