Svědectví

Víkend pro muže aneb Pražáci ve Špindlu

Víkend pro muže mě dlouho lákal k uspořádání, leč stále jsem se bál, že by nikdo nejel a seděl bych tím pádem na horské chatě sám jako kůl v plotě. Na druhé straně takový večer o samotě s doutníkem a sklenkou něčeho dobrého také není k zahození. Složité úvahy nakonec vyústily k odhodlání se do toho pustit a přiznávám, že jedním z výrazných impulsů pro mne byla i přednáška Tomáše Holuba o spiritualitě muže a ženy.

Důvody pro setkání jsem měl osobní, protože cítím jinak (než se obecně předkládá) seřazení svých priorit v rodině, ve svém zaměstnání a v církvi. Svoji představu mám a chtěl jsem diskutovat o tom, jak to máme my chlapi. Drtily mne striktní představy, které zařazují moji práci až na 5. místo v žebříčku hodnot. Já to mám jinak, ale možná zejména proto, že tomu nerozumím a dívám se na to z jiného úhlu než je potřeba. Chci dospět k názoru, který nebude v rozporu s mým smýšlením a pomůže mi se orientovat v dnešní, pro mne složité, době.

A další polohou byla moje touha setkávat se se svými přáteli, být občas “pouze” v pánské společnosti. To mi chybělo a moc. Nechci si ale jen hrát fotbal, povídat u piva o vojně, o holkách a o práci. Bylo by to krásné ale bylo by to “jen”. Chci si hrát fotbal, povídat si u piva o vojně, o holkách a o práci a chci se “taky” modlit a hledat své místo v Božím plánu. Cítím, že na víkend neopouštím rodinu. Jedu se nadechnout něčeho nového po čem toužím, abych se vrátil silnější, pevnější a čitelnější, protože jsem hledal a nalézal cestu, kterou pro mne Pán připravil.

Program měl sice obrysy, ale dotvářeli jsme ho na místě a brainstorming s mediální hvězdou Jiřím Tkáčem u flipčártu posunul diskusi o “našich věcech” hluboko pod kůži. Rychle jsme se shodli, že vnitřní touha po modlitbě a hledání svého místa v Božím plánu, v rodině, práci společnosti i v církvi je pro nás bolavá. Navíc nám nesmírně pomohla stálá přítomnost základního postulátu víkendu napsaná na plakátu a umístěná na viditelném místě, že všechny pocity (mimo pocitu žízně a hladu) jsou v této ctěné společnosti zakázány. Naše tvrdá příprava na příjezd hosta víkendu Tomáše Holuba probíhala od čtvrtka do pátku večera. Formu jsme nabírali na ranních rozcvičkách, kde byla popravdě jen hrstka statečných, ale makali jsme za všechny.

V pátek v poledne jsme vyrazili na horskou tůru. Rozehřáli jsme se výstupem na Mísečky, dále jsme postupovali diretisimou převislými trávami sjezdovky na vrchol Medvědínu. Odtud již lehkým terénem po hřebenu na Vrbatovu boudu, kde jsme se náležitě posilnili potravou ve všech skupenstvích. Okruh po Labské louce s prameny Labe a sedlem Kotelních jam byl horskou lahůdkou. Večerní návrat přez Harrachovy kameny s inverzí kolem celých Krkonoš patřil k nevšedním a úchvatným zážitkům. Na Harrachových kamenech zaujal Štefan Čanda pozici budhistického mnicha na osamělém skalisku a v panoramatu zapadajícího slunce jsme se v jednotném šiku seskupili ke krátké modlitbě. Nastupující večer se západem slunce do bílého moře, siluety Ještědu a Trosek na obzoru, hluboké tóny větru na hřebenech, teplé podzimní barvy luk s kosodřevinou – to nebyl kýč to byla přítomnost, kterou jsme naplno prožívali, naplno se svými přáteli i sami se sebou. Do chaty jsme došli potmě a po příjemné sprše a večeři jsme ladili formu na Tomáše u kulečníku, dobrého piva a kytary.

Domácí příprava na víkend nebyla jednoduchá, protože nás Tomáš vůbec nešetřil a dal nám za domácí úkol přečíst Ex 1 – 20 (nikolivěk verše ale kapitoly). Sobotní den probíhal ve znamení Mojžíše. Prožívali jsme Mojžíšovy boje, neúspěchy a prohry, ale zároveň i jeho touhu být Jeho dobrým služebníkem. Prožívali jsme krok za krokem jeho život a zastavovali se u životních předělů, narození, život na faraónově dvoře, vraždu, útěk, manželství, setkání s hořícím keřem, jeho nerozhodnost a zoufalství, cestu do Egypta a boj s faraonem i Izraelským národem, útěk z Egypta, přechod Rudého moře a dlouhou pouť po poušti s radostmi i zklamáním. Příběh Mojžíše se jako nit proplétal i s naším hledáním vlastní identity a Tomáš nás “nutil” přemýšlet o věcech, po kterých jsme toužili. To, že jsme Mojžíšovu cestu prožívali jako silencium bylo katalyzátorem pro každého a ztišení léčilo ducha i srdce.

Aby nás duchovní rozměr víkendu zcela nepohltil, ukončili jsme Mojžíše a silencium selátkem na placato – specialita pana domácího v litinovém pekáči nad ohněm. A byla to vlastně slavnost, slavnost večera kdy začíná advent. Celý večer jsme se věnovali důležitým věcem – dýmkám, doutníkům, kulečníku a neustávajícím diskusím o modlitbě, našich manželstvích, výchově, vztahům atd. Nakonec jsme po půlnoci přešli od slov k činům. To bylo tak. Na schodech jsme v roztodivné směsici diskutovali o modlitbě. Někdo v pyžamu, jiný se zubním kartáčkem v puse, další ve větrovce a najednou se nám zdála diskuse zbytečná a sešli jsme se ke společné modlitbě – dodnes na ni všichni účastníci vzpomínáme - a narodila se tam hezká věc. Začali jsme se v Praze scházet na večerech s modlitbou - ale o tom někdy příště.

Nedělní ráno už bylo smutnější, protože jsme věděli, že budeme odjíždět. Program běžel dál. Mše svatá, diskuse, formulace závěrů a loučení s přáteli.

Chlapské setkání VéPéeSek nás stmelilo a slíbili jsme si, že se za rok sejdeme znovu a mezitím asi taky i když méně organizovaně. Prožili jsme něco, na co se nezapomíná, něco, co nás posunulo o kousek dál v našem hledání sebe.

A ovoce ? Pochopili jsme, že za nás nikdo nic neudělá a co si neuděláme na duši sami - nebude. Začali jsme se v malé skupině scházet zatím co 14 dnů a z modliteb se rodí pravidelný program, který propojuje všechny účastníky mailovými komunikačními linkami, abychom byli stále spolu – i když jen po drátech. Dnes je nás přes třicet. Bude-li někdo z Vás chlapů chtít, pošlete svoji mailovou adresu, rádi vám budeme posílat, co se v našem Pražském VPSkovém pánském klubu děje a pokud vás pálí co nás, napište, štěstí i neštěstí druhého potěší.

Kontakt : ludva@hegrlik.cz nebo ludvik.hegrlik@inset.cc
(je tam skutečně cc!).